1. ledna 2010
Zamilovala jsem se. Ano. Jo. Prostě je to tak. Jenom že je tu jedno velké ALE - bydlí moc daleko a taky...
Dneska mi psal zase můj ex-přítel. Zítra to bude přesně 8 měsíců, co jsem se s ním omylem rozešla, ale když se na to dívám po sedmi měsících, zjišťuji, že to tak bylo dobře. Vždycky jsem si myslela, že byl jiný. Nebyl. Byl, je a bude stejný jako všichni ostatní. Prostě není kluk, který by byl jiný, který by byl trochu jako já, abych s ním mohla vydržet. To jo, on by možná vydržel se mnou, ale já s ním prostě ne. Nemůžu za to, mám někde nejspíš zakódované určité "věci" a ať se snažím, jak se snažím, nedokážu něco prostě překousnout. Je to těžké, ale jsou určité věci, které netoleruji, nedokážu je akceptovat ať se snažím, jak se snažím. Myslím si, že už to zvládám a ouha - nezvládám :(
Takže i když jsem se zamilovala (zase velice dobře, že?), tak nedoufám v to, že by z toho mohlo něco být. Já totiž nikdy nenajdu kluka nebo chlapa, který by byl takový, abych s ním mohla být, aniž bych mu musela tropit scény kvůli něčemu, co mám v sobě a nedokážu to ovládnout. Vím to, chyba je na mé straně. Kdybych byla trochu normální, průměrnější, tak bych to neřešila. Jenomže já taková nejsem a tak zůstanu na světě vždycky sama. Sólová dráha je my předurčena. Vlk samotář.
Né, teď přeháním. Přátele, nebo spíše kamarádky, jsem si našla nebo ony možná mne, nevím. Ale abych našla svoji druhou polovičku, toho se nikdy nedočkám.